Život, který Karou vedla v Praze, se vytratil jako pára nad hrncem. Studium na umělecké škole, potloukání se s kamarádkou Zuzanou po hlavním městě a řešení holčičích věcí je vzpomínkou ztrácející se v potocích krve, které zapříčinila právě tato modrovlasá dívka svou láskou. Celý život se jí změnil a Karou si je vědoma, že cesta zpět neexistuje – ztráta celé rodiny a zničení hlavního města chimér je krutou připomínkou toho, že válka mezi chimérami a anděly byla dobojována. Jenže než stihne krev na mečích zaschnout a andělé začnou slavit, ukáže se, že chiméry přeci jen přežily, byť přišly o cenné druhy. Díky zlomení kostičky přání si Karou vzpomněla, kým doopravdy je a stejně tak si uvědomila, co vše Akiva, její jediná láska, provedl. Utekla od něho, ale její rozhodnutí ji vrhlo přímo do náruče přeživších chimér, které po mladé dívce chtějí, aby se zhostila Brimstoneova úkolu a pomohla jim připravit armádu, se kterou by se mohli andělům pomstít. Jenže zatímco nemá Karou možnost volby, jsou andělé jeden po druhém nevysvětlitelně vražděni a nikdo si nechce připustit, že by chiméry pořád existovaly. Císař se ale z hrozby, že by mohl přijít o všechny schopné vojáky, vydává rozkaz, aby byly chiméry do jedné chyceny a zabity – ať se jedná o muže, ženy, či děti. Jenže Akiva a ostatní si začínají uvědomovat, že zabíjení nevinných je špatné. Chiméry jsou označovány jako nestvůry, ale jak moc velká je hranice, aby se nestvůrami stali i oni? Andělé a chiméry svůj spor neskončily – to vůbec. Ani jedna ze stran není rozhodnuta se vzdát a pokud chce Akiva s Karou opravdu nastolit mír, musí něco udělat. Střet těchto dvou ras může zapříčinit totiž něco mnohem horšího. Něco, co ohrozí chiméry, anděly a samotné lidské pokolení.

„Mrtvé duše sní jedině o smrti,“ sdělil oživovač císaři. „Malé sny pro malé lidi. To život se rozrůstá a vyplňuje všechny světy. Vládnout může buď život, nebo smrt. Podívej se na sebe. Jsi pán popela, pán vychladlého ohniště. Zašpinil ses svým vítězstvím. Vychutnej si ho, Jorame, protože jiné v životě nepoznáš. Jsi vládcem země přízraků, a nikdy nebudeš ničím víc.“

Už od přečtení prvního dílu bylo mnohým jasné, že hlavním námětem celé série bude zakázaná láska Karou a Akivy, která až nebezpečně připomíná Romea a Julii. Dcera kostí a dýmu pouto mezi těmito dvěmi postavami vytvořila a mnozí od druhého dílu očekávají, že tak tomu bude i nadále. Laini Taylor nás ale v tomto ohledu překvapila a zatímco se v první knize mísila láska s akcí, se v druhé knize od lásky z velké části upustilo. Dny krve a hvězdného třpytu jsou knihou, v jejíž světě vládne krutá a drsná válka, která nezná konce. Důležitou roli hraje převedším akce, boje a problematiky světa, tudíž se mnohokrát stane, že místo zamilovaných scén si čtenář užije části, ve kterých andělé mučí chiméry a vzbouřenci vraždí anděly. Celá kniha je spíše jakýmsi válečným čtením, než příběhem o zapovězené lásce – a nelze říci, že by byl právě tento tah špatný. Autorka ukazuje, že se nebojí obětovat své vlastní postavy a že v knize by mělo být i něco více, než jenom láska. Nenávist dvou ras, magie a válka, která ovlivní úplně každého, kdo se objeví na scéně. V případě této série je to vše nové a s radostí se dá říci, že i něco vítané.  

Laini Taylor si vytvořila vlastní svět a z důvodu, aby čtenáři poskytla co největší pohodlí a on tak mohl prožívat celý příběh na svou kůži, se příběh vypráví rovnou ze dvou pohledů – Karou, která prožívá muka ze ztráty své rodiny, a Akivy a ostatních andělů, kteří si pomalu začínají uvědomovat, že zabíjení nevinných se příčí i jejich zásadám. Nejen, že se zážitek z příběhu zdvojnásobí, ale stejně tak lehce proniknete do myšlení andělů i chimér a v průběhu celého příběhu si mnozí uvědomí, že hranice mezi dobrým a špatným činem je velice tenká – tímhle ale autorka taktéž dává jedinečnou příležitost mít nad celou situací přehled a po malých dávkách získávat různé střípky informací. Čtenář zažije větší dávku jak dobrodružství, tak náhledů do života nevinných, kteří jsou zasažení nekonečnou válkou a bohužel i zdlouhavých kapitol, které brzdí děj. Pojetí skutečnosti, že i ti, o kterých jste si mysleli, že patří na dobrou stranu, dokážou sáhnout do sebe a vytasit tak hněv na zcela nevinné, je více než zajímavé a v mnohých případech tento konflikt odráží i staré rčení – nenávist plodí nenávist. Během čtení Dnů krve a hvězdného třpytu několikrát změníte názor na obě strany a dá se říci, že ani u konce si nebudete jistí, komu můžete doopravdy věřit. Protože v této knize nevystupuje ani jedna postava, která by měla čistý štít a ničím špatným se neprovinila. 

Problematika světa, do kterého Laini Taylor příběh zasadila, je velice komplikovaná. Události z předešlé knihy na sebe plynule navazují a proto je potřeba si udržovat plnou pozornost a mít v ději přehled, což se díky častým výplňkovým kapitolám stěží zvládne. Už u prvního dílu mnozí postřehli, že je kniha napsána docela zvláštním stylem, který nemusí hned sednout každému. Totéž pravidlo platí i u druhé knihy a stejně tak se i zde najde problém hned v okamžiku, kdy si čtenář uvědomí, že je kniha na rozdíl od Dcery kostí a dýmu obsáhlejší. Tím, že se autorka více zaměřuje na svět, postavy vystupující v něm a jejich historii, si sice prohlubujeme znalosti, ale v tomto případě si autorka spíše sama ublížila, než pomohla. I když vše funguje, tady kniha naráží na velký problém a tím si tak ničí vše, co autorka tak pracně vybudovala - poměrně často totiž odvádí pozornost od příběhu a samotného děje. Je sice pravda, že se akce střídá s těmito výplňkovými kapitolami, ale na něčem takovém kniha málokdy dokáže fungovat. Některé z kapitol jsou v určitých případech nepotřebné a čtenář by se bez nich zcela obešel. A jsou to právě emoce a myšlenky postav, které v takovýchto kapitolách hrají důležitou roli. Laini Taylor se vyžívá v popisování Karouniny situace, Akivova váhání a smýšlení ostatních. Je pravda, že něco takového je pro knihu potřebné, ale pokud se jedná o velké množství a příběh se díky tomu spíše táhne, než posouvá dopředu, je to velká škoda. Dny krve a hvězdného třpytu mají dokonalou zápletku, specifický autorčin styl, akční scény ale kdyby se kniha trochu pozměnila a osekala o nějakých sto stránek, věřím, že by se nic vážného nestalo.  

Bylo nebylo, tisíce chimér sestoupily do katedrály v podzemí.

A nikdy neodešly.

Dny krve a hvězdného třpytu je kniha, které dokáže někoho nadchnout a stejně tak někoho zklamat. Celý příběh přináší do série zcela novou zápletku, která je plná spíše válčení, plánování a smutku, než lásky a radosti. Autorka upustila od romantické zápletky a snažila se zapracovat na samotném ději, což se ji ale v určitých případech moc nepodařilo a příběh zbytečně natahovala, což se ve výsledku projevilo jako největší chyba. Je sice pravda, že Dny krve a hvězdného třpytu pouze připravily půdu pro díl třetí, ale osobně doufám, že se další kniha bude odehrávat trochu v jiném duchu a autorka se polepší. Bylo by to opravdu smutné, kdyby se tak nečekaná válka mezi světy pokazila jenom kvůli zdlouhavých názorů a myšlenkách ostatních hrdinů, které často nikam nevedou. 

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Knižní klub! 

Knihu si taktéž můžete objednat na stránkách nakladatelství!

Zdroj: Obálka | Obrázek 1 | Obrázek 2