Čtyři roky a jeden život

června 05, 2017

Sakra. Poslední článek se zrodil v květnu 2016.

Od té doby je to více jak 12 měsíců.  

Celkem uplynuly asi čtyři nejdůležitější roky mého života. Světe, div se, za všechno může škola – teda, ne jenom ona, protože velkou roli hráli i lidé kolem mě, ale to je příběh na jindy. Důležité je, že tenhle článek jsem měl v hlavě už nějakou dobu, ale teprve až teď se mi podařilo si k němu konečně sednout a napsat ho s čistým svědomím, klidnou duší a vnitřním pokojem, že mě už nečekají žádné školní povinnosti. V září to totiž bude dlouhých – a přesto tak krátkých – 48 měsíců, co jsem nastoupil na střední školu a konečně se vymanil ze začarovaného a prohnilého kruhu jménem "základní škola". Nalijme si čistého vína, těch devět let bylo v úplném závěru už dost i na mě. Vzhledem k tomu, že mě přibližně poslední tři roky na základce docela zničily, jediným pojítkem se světem mi zůstával blog, díky kterému jsem měl (a pořád mám) možnost potkat super lidi zabývající se stejnými koníčky jako já. Od založení Magician's Book proběhlo hodně experimentů, vznikla má první recenze, podařilo se mi uzavřít spolupráci a byl jsem schopen se nějakým způsobem začlenit do bloggerské komunity. V září roku 2013 jsem následně nastoupil do Ostravy na obor grafika – animace, což určitě většina z vás taky postřehla. Byla to škola, na kterou jsem se chtěl dostat a dodnes své volby nelituji, byť zjištění, že mi cestování a učení zabere i to málo času, co mi zbylo, mě překvapilo. Zpočátku silně nemile.

Řeknu to na rovinu: Ve škole jsem pobýval tak dlouho, kolik může strávit zaměstnanec v práci. Tudíž 40 hodin týdně. Pokud započítáte i volné hodiny, tak vlastně ještě víc. Je jasné, že se to trochu projevilo i na mé blogovací aktivitě, o čemž by mohly vyprávět i pavučiny v rozích stránky a sklepeních archívu. Mnohdy mi nikdo nevěřil, že chodit na uměleckou je složité (jak časově, tak psychicky). "Však si tam jenom kreslíte, ne? Co je na tom těžkého?" Dlouhé bezesné noci, umělecké bloky a nedostatek inspirace. Tohle by bylo možná ještě fajn, ale pokud k tomu přidáte tlak učitelů, kteří chtějí práce do určitého termínu se slovy, že přeci máme hodně volného času a že pouze jejich předmět je nejdůležitější, už to není taková sranda. Teď si vezměte, že se domů doplazíte v sedm večer, připadáte si jak Glum a jediné, na co se zmůžete, je: "Milášek má hlad". To se střídá s dny, kdy se cítíte jako hadr, se kterým akorát vytřeli školní jídelnu. Člověk si myslí, že když bude chodit na uměleckou školu, začne si žít jako bohém. Zní to krásně, že? Každý si říká, že umělci mají super život. 

No.

Jak se to vezme. 

Za čtyři roky jsem si třeba uvědomil, že umělcem být nechci – umělec jakožto osoba idealizovaná v hlavách většiny populace. Nedokážu si představit sám sebe jako člověka vystavujícího svá díla v galeriích; někoho, kdo se bude pohybovat mezi lidmi, kteří by dokázali dlouho debatovat o konceptech a moderním umění. Promiňte, ale tohle vážně ne. Co jsem se ale opravdu naučil, je aspoň způsob, jak na moderní umění nahlížet. Schválně, podívejte se na obrázek níže.

Joseph Kosuth – Jedna a tři židle

Rozumíte? Kdybyste něco takového potkali v galerii, pravděpodobně byste tomu nevěnovali pozornost – abych se přiznal, já si v galeriích poslední dobou dávám pozor na všechno, protože dnes je i pytel plný odpadků umění. Kosuthova práce Jedna a tři židle je jenom zobrazení trojího vnímání reality: fotografie, skutečného předmětu a významu slova. Právě tahle definice, pouhá myšlenka, je pravé umělecké dílo. Vystavte si v galerii pisoár, ale pokud přijde deset kritiků umění a řekne něco jiného, teprve poté si uvědomíte, že jste splnili opravdovou podstatu umění. Tato práce je ukázkou, kam dnešní tvorba směřuje – Jedna a tři židle stály na samotném zrození konceptu jakožto uměleckého směru. Vzniklo tím něco, co vlastně nechápeme.

K téhle prosté myšlence jsem se musel prokousat až po čtyřech letech studia. Abyste opravdu pochopili moderní umění, musíte mu věnovat čas a úsilí. Je to vlastně úplně stejné, jako kdybyste se znovu učili chodit. Zkoušíte to znova a znova, pořád dokola, než přijde okamžik, kdy to půjde. Až na to, že o umění se musíte ještě hluboce zajímat a zasvětit tomu "celý život" – a to je něco, po čem netoužím. Ano, díky dokonalé výuce dějin umění jsem pochopil principy tvorby od pravěku až po druhou polovinu 20. století; chápu pohnutky starých mistrů, stejně jako těch nových, a vlastně mi někdy přijdou věci, které rodina odsoudí jako absurdní, hloupé a odfláknuté, mnohem zajímavější a s větší myšlenkou. Nesnáším lidi, kteří přijdou do galerie se slovy: "Tohle bych mohl udělat taky." Mohl, ale neudělal. Věci, které se jeví jako povrchní, jsou mnohdy mnohem složitější, než si myslíte, proto mějte trpělivost. Díky tomu se mi podařilo povýšit estetické cítění na novou úroveň, ale vím, že cesta tohoto druhu umění pro mě není tou pravou. Tím pádem je tady vlastně první bod mého sdělení: čtyři roky mi trvalo, než jsem pochopil skutečnou podstatu být umělcem. Protože k této práci se pojí neustálé obhajování. Osmkrát jsem prožil pololetní a klauzurní práce. Všechno, co jste vytvořili, muselo mít smysl. Nešlo o estetické záležitosti; dílo s myšlenkou bylo lepší. Neustále se všude musel cpát skrytý význam. A to mě zdegenerovalo a unavilo.


K tomu se vlastně váže i samotný obor animace. Můj prvotní cíl, proč jsem si animaci vybral, bylo se přiblížit filmu, což se mi svým způsobem podařilo. Měl jsem možnost jít na dvoutýdenní praxi do ostravského animačního studia pracujícího pro Českou televizi, vidět lidi při opravdové práci a aspoň trochu načuchnout atmosférou skutečného studia. Výsledek byl odvysílán v televizi a byť jsme s ním s kamarádkou nebyli úplně spokojeni, vyzkoušeli jsme si něco nového. Možná, že právě tahle zkušenost může za to, že jsem si uvědomil, že animace není tak úplně pro mě. Není to tím, že by studium nesplnilo má očekávání, to v žádném případě. Pochopil jsem principy tvorby, které se dají promítnout do celé audiovizuální tvorby. Během půlroku, kdy jsem pracoval na animovaném filmu sloužícímu jako výstup k maturitě, se mi utřídily myšlenky a během chvil, kdy jsem neměl nutkání s tím vším seknout a raději jít skočit z okna, mi došlo, že hraný film by byl to správné. Zní to, jako kdyby s tím bylo méně práce, když odpadá kreslení a přidružené práce, že? Houby. Vyjde to úplně nastejno. S obojím je práce jak na kostele a všechno vám při vysokém nasazení bude útočit na psychiku. Své rozhodnutí jsem zpečetil několika přihláškami. Dva neúspěchy; jedno přijetí; to další bude záviset na přijímacím řízení asi za dva týdny. Když se nad tím tak zamyslím, tak možná že právě tenhle druh umění je to, po čem má duše prahne... Pokud bych se opravdu na vysněnou školu dostal, stačila by vedlejší práce v podobě grafiky, včetně sazby textů. Víc bych nepotřeboval. Další únavná a úmorná práce, ale to víte, mít v moci a ovládat písmenka je prostě moje slabost.

Díky tomu, že jsem byl schopen si více vážit volného času (a v tom důsledku zanevřel nad čtením), se mi konečně podařilo splnit si své sny. Myslím, že opustit na nějakou dobu knížky, sociální sítě a opravdu se rozhlížet kolem sebe, bylo očistné. Najednou jsem začal cestovat. Polsko, Vídeň, Řecko, Itálie, Británie. Byl jsem tam sám, případně s přáteli. Když jsem letěl do Řecka, letenky se koupily dva dny před odletem, dokonce jsem musel utíkat z moderování školní akce, abych stihl letadlo. Pro mě to byla i nějaká forma osamostatnění. Najednou jste někde sami, maminčina sukně není poblíž a pokud nepotlačíte strach oslovit cizí lidi, spěchajících za svou prací a řešících vlastní problémy, tak zůstanete na Oxford Street úplně sami, ztraceni, možná se zastavíte na tom šíleném přechodu, kde se chodí na uhlopříčku. Mé (slepé) oči konečně viděly Londýn a Leeds a já se mohl opravdu procházet ulicemi plných cizích a velice milých lidí, kteří byli ochotní jako... řekněme, že na takhle ochotné lidi v MHD málokdy narazíte. A výsledek toho všeho? Mám naplánovanou další cestu a rozhodně se chci podívat dál za obzor.


Další velká změna proběhla vlastně ve mně samotném. Když jsem nastoupil do školy, byl jsem introvert. Nějak jsem sám sebe nechápal a vlastně nerad vůbec ukazoval, že jsem součástí kolektivu. Lepší je zůstat skrytý, než na sebe strhávat pozornost, že jo? Jenže tohle přesvědčení se rozpadlo jako domeček z karet. Najednou mě lidé kolem začali podporovat a v mé hlavě se něco málo odbouralo. Sakra, vždyť před čtyřmi roky bych se neopovážil vejít na pódium; nedávno jsem moderoval dvě školní akce před celou školou (přibližně 250 lidí). Najednou jsem si uvědomil, že jsem schopen mluvit před lidmi a utápět se v tom nejlepším pocitu: smích obecenstva vyvolaný vaším vtipem, tleskání, poděkování. Zní to jako maličkost, ale pro mě je to velká věc. Z introverta se stal introvertní extrovert a i když to pořád není takové, jaké bych chtěl, věřím, že se to prostě... zlepší. Teď už jo. Třeba nedávno jsem navštívil jedny z mnoha přijímaček, kde jsem byl schopen okamžitě navázat konverzaci s neznámým člověkem, což je něco, co by se mé mladé já neopovážilo udělat. Vytratila se velká dávka trémy a zatímco všichni v Bratislavě na přijímačkách stresovali z ústního pohovoru, já byl v klidu. Byl jsem schopný přiznat svojí chybu, obhájit se, uvolnit atmosféru a vyjít s úsměvem na tváři, byť mi na postup chyběly čtyři body. Ale takový je už život. Dokázal jsem konečně nějak přijmout, jak vypadám a už se tak moc neštítím objektivů foťáků (i když... nutkání prudce ucuknout, když někdo fotí, mi už asi zůstane).

A co vlastně teď, po úspěšně vykonané maturitě? Čekají mě čtyři měsíce prázdnin, během kterých ani nevím, co budu dělat. Najednou mám tolik času. Je to k zbláznění. Sice mám v plánu pár věcí, ale kdo ví, jak vlastně dopadnou. Důležité je volno – zasloužený odpočinek po čtyřech letech dřiny. Možná to zavání probuzením blogu k životu a zase se navrátit k psaní. Psát budu, ale asi ne články. Blog k životu proberu, ale ne tak, jak myslíte. Za tu dobu nulové aktivity mi došlo, že to bylo správně. Věděl jsem, že se mi podařilo se zaprodat ostatním a místo psaní z vášně se ze mně stala komerční sra*ka. Najednou mě totiž přestalo psaní bavit a já věděl, že to všechno dělám jenom kvůli recenzním výtiskům. Smysl mého blogování tedy zemřel. Konverzace s Katherine (která je super, i když to už sama dávno ví) mi dopomohla dojít k tomuto rozhodnutí, ba dokonce mě i svým způsobem dokopala k napsání celého článku. Už teď se těším, až zase budu pokračovat v povídkách. Rozmrazím pozastavenou spolupráci s Knihcentrem a občas nějakou recenzi napíšu, tentokrát už ne z nutnosti, ale z radosti. Mezitím se budu snažit rozvíjet v kresbě (ke které jsem zpočátku cítil tak velkou nenávist, teď ji mám rád), grafice (to je prostě láska) a psaní, případně i audiovizuální tvorbě. Aktivní budu na FB stránce blogu, protože jak bylo řečeno: je škoda všechno zahodit. Blog tedy žít bude. Tiše a na první pohled mrtvě, ale přesto. Pozornost proto raději upírejte na již zmíněnou sociální síť, případně na GoodReads a uvidíte, že vám nic neunikne.

Nakonec je tady poslední zpráva. Blog změnil svůj kabát a jméno. Magician's Book končí. Místo něj nastupuje Knižní výsos – vysosni to nejlepší. Nad touhle změnou jsem přemýšlel už minulý rok, ale z důvodu nedostatku času, abych hledal na internetu tu správnou šablonu, z plánu sešlo. Anglický název mi připomíná první rok blogování, kdy jsem byl ještě malý domácí skřítek. Najednou ale uplynulo několik let a přišlo prozření, jak je zbytečné, aby se zrovna můj blog jmenoval anglicky – do zahraničí s českými články neprorazím, tak proč prostě české kořeny nepřiznat v plné parádě?Název se potom dostavil už sám. Cílem bylo ukázat, že v lidských silách není možné přečíst všechny knížky. Každý z nás si vybírá pouze část, která je mu sympatická. Knížky, co čteme, si z té velké hromady prostě "vysosneme". Žádný velký koncept, žádná velká myšlenka. Prostý selský rozum. Zatím změnou prošla jenom hlavička blogu, protože vím, že někteří ze čtenářů jsou stálí, a proto bych je nerad zmátl změnou samotné webové adresy, proto se k této změně rozhodnu až po půl roce, případně po roce, kdy se Knižní výsos zažije a usadí do podvědomí. Co se týče FB stránky, změna názvu proběhne až ve chvíli, kdy tak svolí Facebook samotný. 

Tohle rozhodnutí a článek beru jako manifest; velkou čáru oddělující jednu etapu. Mám v plánu se zbavit knížek, které se mi doma nahromadily, takže rozhodně tady rozjedu ještě nějaký bazar s cenami doslova za hubičku (protože proč mít kousky doma, když vím, že je už číst nebudu?). Pokud jste došli až sem, na úplný konec článku, gratuluji. Vím, že je to dlouhý text, na první pohled vypadá ještě delší, ale doufám, že po přečtení pochopíte mé pohnutky a důvodu, proč jsem se tak rozhodl. Na závěr je tady má maturitní práce, se kterou jsem úspěšně odešel ze střední umělecké školy. Příběh je ve zkratce o snaze najít své místo v životě a že někdy se snažíme naplnit sny jiných, zatímco nám ty vlastní unikají... Pro plnou kvalitu klikněte i na nádherných 1080p!


You Might Also Like

3 komentářů

  1. Wow, prídem na blog, o ktorom som už nepočula celé veky... a uvažujem, kde som sa to ocitla. Iný dizajn, názov, všetko :D Ale vypadá to super. Som vážne moc rada, že si späť <3
    Inak ešte raz gratulujem k maturite a príde mi čudné, že si už skončil, keď si pamätám, ako si sa tam ešte len chystal. (Neverím, že to tak rýchlo ubehlo všetko :D)
    Vidieť ale, že ti tá škola dala oveľa viac než mne. Dokonca si pochopil moderné umenie, čo sa mne nepodarilo. Z teoretického hľadiska hej, ale stále si myslím, že umelec má mať talent. Keď si už spomínal ten pisoár, Duchamp mohol mať akúkoľvek myšlienku, ale talent k tomu nepotreboval, no.
    A tvoj film je super, odviedol si skvelú robotu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jop, velká změna v opravdu velkém měřítku. Jsem s tím docela i spokojený, tbh. :D

      Děkuji! Abych se přiznal, tak to vidím úplně stejně, protože... ty čtyři roky utekly jak voda. Nedávno mi přišla obálka s rozhodnutím, zda půjdu na střední... a už mi ve schránce čekají dopisy ohledně vysokých škol.

      Tak pochopit je to jedna věc, ale umění je strašně prchavé a pokud se nebude mozek neustále procvičovat, tak za chvíli budu na začátku, což bych nerad. A pisoár od Duchampa je samostatná kapitola, to bychom se museli sejít, abychom si o takové věci mohli povídat! :D

      Děkuji. Jsem rád, že to za tu dřinu stálo a že se to lidem líbí. :)

      Vymazat
  2. huh, tohle bylo... hlubší, než jsem čekala. :D Většina lidí po matuře je ráda, že žije, a tys z toho udělal tak trochu milník svého života. *smích* Ale jsem happy, že ses tak pohroužil do sebereflexe a snažíš se se sebou něco dělat. Ne proto, že něco děláš (omlouvám se, že to teď tak vyznělo), spíše proto, že z článku jde poznat, že tě to těší a dělá šťastným, sebejistějším a myslím, že to je hlavní. :)
    Anyhoo, když jsem viděla tu židli (a pamatuji, že jsem ji už někdy dříve zahlédla)... kámo, dokud jsi mi to polopaticky nevypsal, byla jsem spokojeně usazená v táboře "WTF - umění?" :D :D Fajn vědět, že ti léta ve škole něco dala. Já beru své čtyři roky na gymplu jako zahození precizního času, asi tak.
    Musím být neuvěřitelně omezená, nebo mi už možná hrabe ze zkoušek a jednoduše mi to nemyslí, ale po skouknutí videa na konci jsem chvíli seděla, uvažovala, co mi ten příběh dal, a nakonec přišla na fakt, že pokud to nechci příšerně překombinovávat, nejspíš na žádnou obecnou myšlenku nepřijdu. Promiň. Lžička se mi líbila více. *smích*

    OdpovědětVymazat

Statistika

TOPlist