Věříte v to, že je život nalinkovaný jako sešit a cesta, kterou se vydáme, je daná předem? Existuje něco jako osud, nebo si svůj život vytváříme sami? To jsou otázky, o kterých by se dalo debatovat hodiny. Nikdy nevíme, jestli úspěchy, které jsme získali, nám nebyly přeci jen určeny nějakou tou vyšší mocí. Osud je velice ošemetná věc. Co by se ale stalo, kdyby se dokonce i osud spletl? Je vůbec něco takového možné?

Vše začíná narozením holčičky. Rodiče ji dali jméno Skye a už v tu chvíli bylo dáno, že právě ona, stará několik minut, je - společně s jednoročním bratrem Willem - vybrána, aby tvořila první polovičku tajemných Dvojčat, která se vyskytuji v historii již dlouhou dobu. Rodiče je oba vychovávali, jak nejlépe mohli a oni ve třech letech dokázali předčit jiné děti jejich věku. Byli chytré, vynalézavé a – to především – hravé a nedodržovali pravidla. To vše, dokud tříleté Skye nepředal její strýc přívěšek, který dokázal přivolat jejího ifeliona – strážného ducha, který je spojen se svým pánem velice silným poutem. Tato skutečnost ji ale nijak neomezila a ona, společně s bratrem hráli zakázaný rip-tide, což je hra podobná šermu, ale během hraní se používají štíty, které obalí celé tělo a rány nezpůsobí zranění. Rostla a rostla, dokud nevyrostla do patnácti let, kdy se začaly dít zvláštní věci. Skye začne mít podivné sny a než si vůbec stačí uvědomit, co se děje, Dvojčata a jejich kamarádi se stanou figurkou v hře o Pyramidu času. Záhadný předmět, po kterém touží i druhá strana. Sice se neví, k čemu Pyramida slouží, ale každý hluboko v sobě cítí, že je to nebezpečná věc, která by dokázala i nemožné.

„Nekaž nám morálku, mladej!“

„Jsem o pár měsíců mladší než ty,“ založil si Twilly ruce v bok.

„Jo a rozum není přímo úměrný věku,“ vložila se do vznikající hádky Skye.

„Pravda, někdy je ještě menší,“ zazněla Twillyho kousavá odpověď.

Barbora Jiříčková je jednou z mála začínajících autorek fantasy literatury. Je opravdu pěkná představa, když si uvědomíte, že díla mladých českých autorek povznášejí úroveň české fantasy literatury vzhůru. Lantuin – Svítání osudu je její prvotinou a na to, že se jedná o první knihu, má autorka samotná našlápnuto na dobrou cestu spisovatelky. Žádný učený z nebe nespadl, ale jako vše, i literární um se musí zlepšovat a jak docílíte dokonalostí, než psaním? Jestli bude Barča takto pokračovat dále, určitě si ji zapamatuje hodně čtenářů jako autorku, která vnesla do fantasy žánru nový a originální příběh. Příběh o Skye a Willovi.

Nemusím se ptát, jestli je tady někdo, kdo nezná famfrpál, že ne? Příběh dokáže vždy pozvednout nějaký ten vymyšlený sport. Rip-tide je něco na způsob středověkých bitev, které se bojují se všelijakými zbraněmi a všichni soutěžící jsou vybavení štíty, které je chrání před nějakým tím zraněním. Rozhodně je to zajímavý nápad, ale trochu mě mrzelo, že autorka nedokázala navodit tu správnou atmosféru, která by vystihovala samotné rip-tideové turnaje a právě během nich jsem nepocítil takové to napětí, které se dostavit mělo. Některé pasáže se četly samy, některé jsem musel překonávat. Jak ale říkám, autorka má vážně dobře našlápnuto. Stačí pouze psát a psát a věřím, že s dalšími počiny se dostaví i atmosféra, která se dostavit měla.  

Znáte takové ty příběhy, kdy jsou hlavní hrdinové výjimeční? Ifelioni jsou duchové, kteří jsou spojení se svými pány a jsou to opravdu skvělÍ společníci, ale taktéž stateční válečnici. Jenže co když tyto duchy nemají jenom hlavní hrdinové? Ano, myslíte si správně. Tyto duchy může mít kdokoli, stejně jako může kdokoli využívat magickou moc pod názvem Energie. Nikdo není omezován, kdokoli může dělat zázraky. Ze začátku mě to trochu vyděsilo, neboť přeci jen… je to tak trochu mimo zákony fantasy žánru. Ale postupem jsem si uvědomil, že je to docela zajímavé. Během čtení mě ale tak napadlo, jestli není tato magická moc přeci jen nějak omezena, neboť zatím všichni, kteří mohli Energii používat byli děti, nebo dospívající. Nebo to má jenom spojitost s rip-tidem? Uteklo mi snad něco?

Skye se pomalu sbírala ze země. Nejenže nedokázala pochopit, jak to, že Canixův útok na Drixe poškodil i ji, ale solidní ránu obdrželo i její sebevědomí. Poslední dobou na tom opravdu nebyla dobře, co se týče víry v sebe. Jen když hrála rip-tide, stával se z ní někdo úplně jiný. Jako by se v ní probudil démon, který je tvrdý jako kámen a sebedůvěry má až nezdravě moc.

Abych pravdu řekl, anotace ke knížce je sice taková ta, která o samotném příběhu moc nevypoví, ale taky se nejedná o ten styl anotace, který vám naslibuje hory doly a příběh je úplně o něčem jiném. Možná právě proto mě to, co kniha skrývá, poměrně dost překvapilo. Čekal jsem sice něco úplně jiného, ale přesto se mi Svítání osudu líbilo. Místy mi to připomínalo nějakou pohádku, která se ale v polovině knihy změnila na pohádku s příměsí thrilleru. Nevím, jestli to byl záměr autorky, nebo se jedná vážně jenom o můj dojem…

Lantuin je opravdu zajímavá kniha. Od poloviny knihy se příběh změní a skládání Pyramidy času se odloží na druhou kolej, neboť musí hrdinové vyhrát rip-tideový turnaj. A od té kouzelné poloviny se skoro nic jiného ani neřeší. Za zmínku ale stojí taktéž ilustrace, které se v knize vyskytují. Nemusím zmiňovat, že všechny ilustrace vytvářela autorka sama, že ne? Celkově by se dala kniha zhodnotit jako pohádka, která pohádkou není. Barča má opravdu dobře našlápnuto a stačí pouze cvičit a cvičit a zlepší se tak, jak se očekává. Přeci jen, společně s některýma autorkami je jednou z mála zastánkyň fantasy žánru v Česku! A ten se musí hýčkat, aby se pozvedl s každým dalším dílem!